Boeing B-47 Stratojet
Boeing B-47 Stratojet (tovární označení Model 450) byl americký šestimotorový proudový strategický bombardér středního až dlouhého doletu, určený k letům vysokou podzvukovou rychlostí ve velkých výškách, aby unikl nepřátelským stíhacím letounům. Hlavním úkolem B-47 byl případný jaderný útok na cíle v Sovětském svazu. Vývoj B-47 lze vysledovat až k požadavku na průzkumný bombardér využívající nově vyvinutý tryskový pohon, který americké letectvo (USAAF) předložilo v roce 1943. Další klíčovou novinkou, která byla přijata během procesu vývoje, bylo šípové křídlo, které čerpalo z německého druhoválečného výzkumu. S motory v gondolách pod křídly představoval B-47 hlavní inovaci v proudových bojových letounech po druhé světové válce a přispěl k vývoji moderních proudových letadel. V dubnu 1946 letectvo objednalo dva prototypy označené „XB-47“ a 17. prosince 1947 provedl první prototyp první let. V soutěži čelil letounům North American XB-45, Convair XB-46 a Martin XB-48. Formální kontrakt na 10 letounů B-47A byl podepsán 3. září 1948. Později následovaly mnohem větší počty. V roce 1951 vstoupil B-47 do služby u Strategic Air Command (SAC) amerického letectva a do konce padesátých let se rychle stal základem bombardovací síly. Během napětí za studené války vzniklo více než 2000 ks letounů. Jako strategický bombardér byl B-47 v provozu až do roku 1965, kdy byl do značné míry nahrazen modernějšími letadly jako je Boeing B-52 Stratofortress. B-47 byl také upraven k výkonu řady dalších rolí, včetně fotografického průzkumu, elektronického boje a meteorologickým účelům. Zatímco jako bombardéry bojově nasazeny nebyly, průzkumné RB-47 se občas dostaly pod palbu poblíž sovětského vzdušného prostoru nebo uvnitř něj. Typ zůstal v provozu jako průzkumný letoun až do roku 1969; hrstka sloužila jako létající testovací letouny až do roku 1977. Dva letouny B-47B byly přestavěny pro doplňování paliva za letu, cisternový nesl označení KB-47G a doplňovaný letoun byl přeznačen na YB-47F. Verze B-47E dostala brzdící padák, katapultovací sedadla a kanony místo kulometů do zadní části trupu. V roce 1956 obdrželo RCAF jeden letoun B-47B (51-2059) ke zkouškám turbokompresorového motoru Orenda Iroquois o tahu 88,90 kN. Úpravu na leteckou zkušebnu provedla firma Canadair Ltd. a létal pod označením CL-52. Vývoj B-47 vznikl z neformálního požadavku z roku 1943 na průzkumný bombardér poháněný proudovými motory, který vypracovaly americké armádní letecké síly USA (USAAF), aby přiměl výrobce zahájit výzkum proudových bombardérů. Boeing byl mezi několika oslovenými společnostmi; jeden z jeho návrhů, Model 424, byl v podstatě zmenšená verze pístového letounu B-29 Superfortress vybavená čtyřmi proudovými motory.[3][4] V roce 1944 z tohoto počáteční koncept vznikla formální žádost o návrh na konstrukci nového bombardéru s maximální rychlostí 890 km/h, cestovní rychlostí 720 km/h, doletem 3 500 mil (5 600 km) a dostupem 45 000 stop (13 700 m).[5][6] V prosinci 1944 společnosti North American Aviation, Convair, Boeing a Glenn L. Martin Company předložily návrhy. Testování v aerodynamickém tunelu ukázalo, že odpor u zavěšení motorů u modelu 424 byl příliš vysoký, takže Boeing vstoupil s přepracovaným návrhem, modelem 432, se čtyřmi motory "utopenými" v přední části trupu.[7][6] Letectvo zadalo smlouvy všem čtyřem společnostem a vyžadovalo, aby se v North American a Convair soustředili na čtyřmotorové konstrukce (později B-45 a XB-46), zatímco v Boeingu a Martinu měli stavět šestimotorová letadla (B-47 a XB-48). Pohonnou jednotkou měl být nový proudový motor General Electric TG-180.[7] Služba Dne 1. července 1960 průzkumný letoun RB-47H-1-BW Stratojet (sériové číslo 53-4281) od 38th strategické průzkumné perutě (38th Strategic Reconnaissance Squadron) prováděl elektronický průzkum v mezinárodním vzdušném prostoru nad Barentsovým mořem severně od Murmansku. K této misi odstartoval z britské letecké základny RAF Brize-Norton v hrabství Oxfordshire. Na palubě letounu RB-47 byla šestičlenná posádka: velitel letounu Willard George Palm, druhý pilot a střelec Freeman Bruce Olmstead, navigátor John Richard McKone a tří důstojníci elektronického zpravodajství (electronic intelligence officers, jinak „Ravens“) Eugene E. Posa, Dean Bowen Phillips a Oscar Lee Goforth. Z poloostrova Kola proti letounu odstartoval sovětský stíhací letoun MiG-19, který pilotoval Vasilij Amvrosijevič Poljakov. Poljakov americký letoun dohnal a vyzval jej, aby ho následoval. Když neuposlechl, dostal rozkaz jej setřelit. Při prvním útoku kanóny vyřadil dva motory na levém křídle. Po druhém únoku se posádka bombardéru katapultovala. Opuštěný RB-47 ještě nějaký čas pokračoval v letu. Tato akce je považována za první sestřel dosažený letounem MiG-19. Pouze Olmstead a McKone přežili a byli zajati Sověty. Po inauguraci prezidenta Kennedyho je Nikita Chruščov propustil jako gesto dobré vůle. Do Spojených států se vrátili 27. ledna 1961.[8] Varianty  
Celkem vyrobeno 2 032 kusů Specifikace (B-47E)Technické údaje
Výkony
Výzbroj
OdkazyReference
Literatura
Externí odkazy
|
||||||||||||||||||||||||||
Portal di Ensiklopedia Dunia
