Ozbrojené síly_I_want_you_for_U.S._Army._1917._101_x_76_cm._(Coll..Nr._3116).jpg) Ozbrojené síly jsou soubor vojenských sil státu, jejichž součástí jsou ozbrojené jednotky, jejichž hlavním úkolem je obrana státu. V čele ozbrojených sil stojí vrchní velitel, kdy se může jednat o hlavu státu, ministra obrany nebo vysokého důstojníka (obvykle náčelník generálního štábu). Příslušníci ozbrojených sil jsou organizováni hierachicky dle vojenských hodností a jsou identifikovatelní pomocí vojenské uniformy. Ozbrojené síly mohou být kvůli vysokým finančním nákladům a složitosti zbraní tvořeny čistě profesionálními vojáky z povolání (většina zemí světa včetně České republiky) nebo v kombinaci s vojáky povinné základní vojenské služby (např. Rusko, Ukrajina, Finsko).[1] Ozbrojené síly jsou ovlivňovány řadou historických, kulturních, geopolitických, ideologických a dalších faktorů. Na jejich bojeschopnost tak má vliv například technologická úroveň země (včetně zbraní), kvalita vzdělání vojáků, stupeň profesionalizace, dostupnost lidských zdrojů, geografické podmínky nebo sdílení stejných hodnot.[2] Organizace ozbrojených silSložky ozbrojených silOzbrojené síly typicky disponují pozemním vojskem, tvořeným pěchotou obvykle s těžkou výzbrojí v podobě obrněných vozidel (včetně tanků) nebo dělostřelectva. Většina zemí provozuje rovněž vojenské letectvo tvořené letouny s pevným křídlem a vrtulníky.[3] Státy s přístupem k moři obvykle disponují rovněž námořnictvem, tvořeným hladinovými válečnými loděmi, případně ponorkami. Jeho součástí může být i námořní letectvo.[3] Samostatnou součástí ozbrojených sil pak mohou být pobřežní stráž či námořní pěchota. V případě Spojených států amerických jsou samostatnou složkou rovněž vesmírné síly, ovšem vojenské schopnosti ve vesmíru demonstrují i země jako Čína, Rusko nebo Indie.[4] V některých případech (například Čína) mohou být součástí ozbrojených sil také paramilitární jednotky. V době války může být povolána do zbraně také domobrana, tvořená obvykle dobrovolníky nebo záložníky s vojenským výcvikem. Její status je v různých zemích různý (existuje-li v nich vůbec). Někde je brána jako součást armády s určitou mírou samosprávy a jakási záloha, někde jako zcela samostatná organizace s vlastní strukturou a velením. Často je koncipována jako lokální obranná síla, směrovaná a cvičená k obraně především rodného kraje (města). Během ruské invaze na Ukrajinu byly na straně Ukrajiny masově nasazeny Síly územní obrany Ukrajiny, které hrály v úvodních týdnech důležitou roli například v bitvách o Kyjev, Černihiv, Sumy, Mariupol nebo Mykolajiv, později se podílely například na úspěšné charkovské protiofenzívě.[5] PersonálVojenský personál se řídí hierarchickou strukturou, kdy nejvýše postaveni jsou důstojníci, poddůstojníci a mužstvo. Zatímco seniorní důstojníci vydávají rozkazy na strategické úrovni, jejich podřízení je vykonávají. Personál ozbrojených sil lze dělit dle příslušnosti k jednotlivým složkám – pěchota (pěšáci), námořníci, námořní pěchota (mariňáci), letci. Příslušníci ozbrojených sil jsou dále specializováni na dílčí úkoly. Na nižší úrovni a u podpůrných jednotek se může jednat například o střelce, minometčíky, kulometčíky, tankisty, dělostřelce nebo ženisty. Ozbrojené síly tvoří bojové jednotky, podpůrné jednotky a nebojové jednotky (například zdravotnický personál a příslušníci logistické podpory). Vojenský náborModerní ozbrojené síly jsou tvořeny pouze vojáky z povolání nebo v kombinaci s vojáky povinné základní vojenské služby.[1] Systém povinné vojenské služby se může dle míry dobrovolnosti rozdělovat na selektivně dobrovolný, kdy je ke službě vybráno pouze malé procento branců, loterijní, kdy je část branců vybrána losováním, a povinný, kdy mají povinnost sloužit všichni (obvykle však pouze muži).[6] Výhodou konceptu povinné vojenské služby je tvorba rozsáhlých záloh, které je možné povolat do zbraně v době ohrožení, dle kritiků však vede k nízké morálce, disciplíně a bojeschopnosti vojáků.[6] Udržování povinné vojenské služby je zároveň finančně a logisticky náročné.[7]  Například v Evropě bylo v roce 2025 celkem 17 zemí s povinnou vojenskou službou, z čehož čtyři země ji obnovily po roce 2014, řada dalších navíc o jejím obnovení uvažovala.[6] V České republice, která povinnou základní vojenskou službu zrušila ke konci roku 2004, nadále platí všeobecná branná povinnost pro všechny občany ČR (muže i ženy) ve věku 18-60 let.[7] Zhoršující se bezpečnostní situace zároveň vyvolala debatu o možném obnovení povinné vojenské služby.[7] Délka základní vojenské služby se po světě liší (typicky do 12 měsíců) a oproti minulosti se zkrátila.[6] Odvodu podléhají většinou muži starší 18 let, ale existují i země, které rekrutují i vojáky mladší. Dle Dětského fondu Organizace spojených národů (UNICEF) bylo v letech 2005-2022 ve světě potvrzeno více než 105 tisíc dětských vojáků rekrutovaných státními i nestátními aktéry, reálně však mohlo být číslo mnohem vyšší.[8] V březnu 2025 stejná organizace varovala před hrozbou naverbování až 375 tisíc dětí do místních milic.[9] Ženy podléhají základní vojenské službě pouze v menším počtu zemí. Patrně nejrozšířenější je služba žen v ozbrojených silách Izraele, kde zároveň dochází i k jejich bojovému nasazení.[10] V některých zemích může být služba v ozbrojených silách cestou k získání vyššího společenského postavení. Například v Rusku byli muži k podpisu smlouvy s Ministerstvem obrany během invaze na Ukrajinu motivováni zejména vysokým platem a jednorázovým bonusem.[11] Výcvik a vzdělávání.jpg) Nově odvedení nebo naverbování vojáci nejprve absolvují tzv. základní vojenský výcvik, jehož délka a náplň se liší napříč světem. Například v USA trvá od 7,5 do 13 týdnů,[12] v České republice 6 týdnů.[13] Následuje rozšiřující výcvik, během nějž probíhá specializace.[14] V době míru se vojenští profesionálové i vojáci základní vojenské služby věnují zejména výcviku a údržbě. Pravidelně se účastní i nepřetržitých cvičení, která mohou být i mezinárodní. Pravidelně se mezinárodních cvičení zúčastní členové Severoatlantické aliance, ale i Rusko se svými spojenci v rámci cvičení Zapad (v Bělorusku či na západě Ruska) nebo Vostok (dálný Východ).[15] Ozbrojené síly a společnostOzbrojené síly jako instituceOzbrojené síly jsou silovou složkou státu a společně například s policií mají tzv. monopol na legitimní násilí, což je dle Webera jedna z hlavních charakteristik moderního státu.[16] Zejména u demokratických států je jejich úloha podrobena civilní kontrole, která by měla zajistit, aby se armáda podřizovala společenským cílům společnosti (a sama je neurčovala), výcvik i bojové operace byly podřízeny zájmům společnosti, byla nedílnou součástí dané společnosti, fungovala efektivně a zároveň byla ochráněna před nekvalifikovaným civilním vměšováním a zneužitím k mimostátním, neústavním a parciálním zájmům.[17] Součástí civilní kontroly nad ozbrojenými silami je i delegace rozhodnutí o případném využití zbraní hromadného ničení na vrcholné politické představitele státu.[18] Ozbrojené síly mají zejména v méně stabilních zemích schopnost zbavit se politického vedení a převzít moc; v historii existuje mnoho úspěšných i neúspěšných vojenských převratů.[19] Sociální struktura ozbrojených silV historii byly ozbrojené síly nebo jejich důstojnický sbor po dlouhou dobu tvořeny pouze privilegovanými skupinami obyvatelstva. Ve středověku měla v Evropě vojenskou povinnost zejména šlechta (často jako rytíři), od 18. století byly naopak verbovány převážně chudší vrstvy společnosti - tzv. špatní hospodáři, přebyteční řemeslníci, tuláci apod.[20] Přestože vznik povinné vojenské služby je připisován období Velké francouzské revoluce, která oživila koncepci vojáka-občana z antiky,[21] v řadě společností měl sociální původ významný vliv i mnohem později. Například po druhé světové válce byly na principu marxistického pojetí společenských tříd tvořeny "lidové" armády zemí Varšavské smlouvy, kde měli mít rozhodující podíl dělníci a rolníci,[22] zatímco tzv. "polilticky nespolehlivé osoby", často na základě jejich sociálního původu, sloužily v nebojových pracovních útvarech jako například PTP v Československé armádě.[23] Během ruské invaze na Ukrajinu od roku 2022 se služba v ruských ozbrojených silách stala jednou z nejsnazších možností k ekonomickému a společenskému vzestupu rekrutů a jejich rodin,[24] což vedlo k výraznému zastoupení etnických menšin z chudších ruských regionů na válečném úsilí, zejména Burjatů.[25] FinacováníOzbrojené síly jsou jako jedna z nejdůležitějších složek státu obvykle financovány přímo ze státního rozpočtu. Výdaje na obranu se napříč zeměmi mohou významně lišit a jejich výše závisí zejména na míře militarizace země a míře ohrožení; nejvyšších hodnot obvykle dosahují během válečného stavu. V roce 2024 bylo na obranu bylo na obranu celosvětově vynaloženo zhruba 2,46 bilionu dolarů, o rok dříve 2,23 bilionu dolarů.[26] Podíl obranných výdajů na HDP vzrostl z 1,8 % v roce 2023 na 1,94 % v roce 2024.[26] Zdaleka nejvyšším obranným rozpočtem disponovaly Spojené státy americké, které v roce 2024 vydaly 968 miliard $ (39,4 % všech světových výdajů), Čína utratila 235 miliard $ a Rusko 145,9 miliard $.[26] Nejvyšší podíl HDP vydávala Ukrajina s 15,4 %, druhé Alžírsko 8,2 % a třetí Rusko 6,7 %.[26] Země sdružené v Severoatlantické alianci se v roce 2014 zavázaly vydávat na obranu minimálně 2 % svého HDP, což v roce 2024 plnilo 23 ze 31 členských států.[27] Nejvyšší podíl HDP ze zemí NATO na obranu vydávalo v roce 2024 se 4,12 % Polsko, naopak nejméně s 1,28 % Španělsko.[28] V roce 2014 přitom řada zemí včetně České republiky nevydávala na obranu ani 1 % HDP.[28] Ozbrojené síly ve světěSpojené státy americké Podrobnější informace naleznete v článku Ozbrojené síly Spojených států amerických.
Ozbrojené síly Spojených států amerických jsou dlouhodobě považovány za nejsilnější ozbrojené síly na světě.[29] Jsou tvořeny šesti samostanými složkami, mezi něž patří armáda, letectvo, námořnictvo, námořní pěchota, pobřežní stráž a vesmírné síly. Kromě nejvyššího vojenského rozpočtu na světě USA disponují nejsilnějším námořnictvem a letectvem, zároveň si udržují technologický náskok nad svými protivníky a díky rozsáhlé síti vojenských základen jsou schopné vojensky zasáhnout prakticky kdekoli ve světě.[29] Čína Podrobnější informace naleznete v článku Ozbrojené síly Čínské lidové republiky.
Čína v posledních letech výrazně modernizovala své ozbrojené síly, které jsou složeny z Čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA), ozbrojené policie a milicí. Země disponuje druhým nejvyšším vojenským rozpočtem a ČLOA je jako hlavní složka tvořena největšími pozemními silami na světě, druhým největším námořnictvem a letectvem, zároveň však postrádá bojové zkušenosti z nedávné minulosti.[29] Rusko Podrobnější informace naleznete v článku Ozbrojené síly Ruské federace.
Ruské ozbrojené síly se skládají z pozemních sil, vzdušně-kosmických sil (vojenské letectvo, protivzdušná a raketová obrana a kosmické síly) a námořnictva, dále však jsou samostatnou složkou strategické raketové síly (jaderné síly), vzdušně-výsadková vojska a síly speciálních operací. Ruské ozbrojené síly se od roku 2022 účastní invaze na Ukrajinu, díky čemuž získaly rozsáhlé zkušenosti, zároveň však nedokázaly využít kvantitativní převahy a utrpěly rozsáhlé ztráty, na počátku roku 2025 již přesahující 20 tisíc kusů těžké techniky[30] a dle západních odhadů již na podzim 2024 zhruba 115 tisíc zabitých a 500 tisíc zraněných vojáků.[31] Ozbrojené síly České republiky Podrobnější informace naleznete v článku Ozbrojené síly České republiky.
Ozbrojené síly České republiky se skládají z Armády ČR, Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Hradní stráže. Vrchním velitelem je úřadující prezident České republiky. Ozbrojené síly ČR podléhají civilnímu řízení dle zákona č. 219/1999 Sb., které se dělí mezi prezidenta, vládu ČR a Ministerstvo obrany.[32] Jejch základním úkolem "je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení."[32] OdkazyReference
Externí odkazy
|
Portal di Ensiklopedia Dunia
