Jihoslovanské jazyky historicky tvořily nářeční kontinuum. Pohnutá historie této oblasti, zejména kvůli expanzi Osmanské říše, vyústila v mozaiku dialektických a náboženských rozdílů. Štokavština se díky migracím obyvatelstva stala nejrozšířenějším naddialektem na západním Balkáně a pronikla směrem na západ do oblasti dříve obsazené čakavštinou a kajkavštinou (která se na severozápadě dále prolínala se slovinštinou). Bosňáci, Chorvati a Srbové se liší náboženstvím a historicky byli často součástí různých kulturních kruhů, ačkoli velká část národů žila vedle sebe pod cizími vládci. Během tohoto období byl jazyk označován pod různými jmény, jako „slovanský“ obecně nebo „srbský“, „chorvatský“ nebo „bosenský“ konkrétně. Klasicizujícím způsobem byl také označován jako „ilyrský“.
Stejně jako ostatní jihoslovanské jazyky má srbochorvatština jednoduchou fonologii s běžným systémem pěti samohlásek a dvaceti pěti souhláskami. Její gramatika se vyvinula z obyčejné slovanské, se složitým ohýbáním, zachování sedmi gramatických pádů v podstatných jménech, zájmenech a přídavných jménech. Slovesa vykazují nedokonavý nebo dokonavý aspekt se středně složitým časovým systémem. Srbochorvatština je pro-drop jazyk s flexibilním slovosledem, přičemž podmět–sloveso–předmět je výchozí. Může být psán buď v lokalizovaných variantách latinky (Chorvatská abeceda, černohorská abeceda) nebo cyrilice (srbská cyrilice, černohorská cyrilice) a pravopis je ve všech normách vysoce fonematický. Navzdory mnoha lingvistickým podobnostem jsou znaky, které oddělují všechny standardizované variety, jasně identifikovatelné,[7] i když tyto rozdíly jsou považovány za minimální.[8]
Srbsky mluví 10 milionů lidí po celém světě, většinou v Srbsku (7,8 milionu), Bosně a Hercegovině (1,2 milionu) a Černé Hoře (300 000). Kromě toho se srbské menšiny nacházejí v Kosovu, Severní Makedonii a Rumunsku. V Srbsku je asi 760 000 lidí, kteří mluví srbštinou jako druhým jazykem, včetně Maďarů ve Vojvodině a odhadovaných 400 000 Romů. V Kosovu srbsky mluví členové srbské menšiny, která se pohybuje mezi 70 000 a 100 000 obyvateli.[13][14] Znalost srbštiny kosovskými Albánci se liší v závislosti na věku a vzdělání a přesná čísla nejsou k dispozici.
Chorvatsky mluví 6,8 milionu lidí na světě, včetně 4,1 milionu v Chorvatsku a 600 000 v Bosně a Hercegovině. Malá chorvatská menšina, která žije v Itálii, známá jako Moliští Chorvati,zachovává stopy chorvatštiny. V Chorvatsku jej jako druhý jazyk používá 170 000, většinou Italů a Maďarů.
Bosensky mluví celosvětově 2,7 milionu lidí, především Bosňáků, včetně 2,0 milionu v Bosně a Hercegovině, 200 000 v Srbsku a 40 000 v Černé Hoře.
Černohorsky mluví na celém světě 300 000 lidí. Pojem černohorštiny jako samostatného standardu od srbštiny je relativně nedávný. Při sčítání lidu v roce 2011 asi 229 251 Černohorců z 620 000 v zemi prohlásilo černohorštinu za svůj rodný jazyk. Toto číslo se pravděpodobně zvýší kvůli nezávislosti země a silné institucionální podpoře černohorského jazyka.
Srbochorvatština je také druhým jazykem mnoha Slovinců[15] a Makedonců (jejichž jazyky se od srbochorvatštiny liší mnohem více než jen názvem), zejména těch, kteří se narodili v době Jugoslávie. Podle sčítání lidu z roku 2002 má srbochorvatština a její varianty největší počet mluvčích menšinových jazyků ve Slovinsku.[16]
Základní dělení je podle výslovnosti zájmena co, podrobnější je podle výslovnosti praslovanského jat (v závorkách je srbochorvatské pojmenování, použité na mapě):
štokavština (štokavci) – nejrozšířenější nářečí v Srbsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině i Černé Hoře:
ekavština (ekavci) – úřední výslovnost v Srbsku. Jat se vyslovuje jako e/é;
jekavština (jekavci) – úřední výslovnost v Chorvatsku. Je převažující výslovnost v Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Jat se vyslovuje jako je/ije/ijé/i;
ikavština (ikavci) – nářeční výslovnost v Dalmácii, Istrii, západní Hercegovině a severní Bačce. Jat se vyslovuje jako i.
kajkavština (kajkavci) – nářeční výslovnost v severním Chorvatsku, v okolí Záhřebu.
čakavština (čakavci) – nářečí v Dalmácii (na ostrovech) a Istrii.
Historie a potíže s názvem
Etnopolitické varianty srbochorvatštiny (2006)Území, kde hovoří srbochorvatsky nadpoloviční většina obyvatelRozšíření jazyků v Bosně a Hercegovině podle sčítání lidu z roku 2013Krabička cigaret s nápisem v bosenštině, chorvatštině a srbštině. Jsou naprosto shodné, jen srbština je zapsána cyrilicí.
Nejstarší památky jsou ze 12. století v tzv. chorvatské redakci církevní staroslověnštiny. Literatura 15. až 17. století je psána v místních nářečích, spisovný jazyk ještě nebyl ustálen. Díla z té doby pocházejí zejména z Dalmácie.
V 19. století vznikly reformou Ljudevita Gaje a Vuka Karadžiće dvě spisovné verze jazyka, vzájemně si velmi blízké. Obě vycházejí ze štokavského nářečí a práce Vuka Karadžiće, který tímto skoncoval se slavenosrbským jazykem a pozdní formou staroslověnštiny. V roce 1850 bylo na jednání ve Vídni mezi srbskými a chorvatskými filology dohodnuto, že se jihoslovanské jazyky západní části „sblíží, upraví a sjednotí“.[17] Dohoda vznikla v obecně nadšené atmosféře jihoslovanské jednoty; nový standard měl podpořit jednotu v literární tvorbě podle hesla „jeden lid potřebuje mít jedno písemnictví“,[18] či „ať je písemnictví různorodé nejen podle písma, či jazyka“.[17] Lidová mluva původem z oblasti Hercegoviny (ijekavskáštokavština) tak byla přijata za standard (dílem z důvodu největšího počtu mluvčích, dílem z důvodu slavné tradice literatury Dubrovnické republiky a dílem proto, že se jednalo o dialekt přesně uprostřed srbochorvatského jazykového prostoru).
Myšlenka společného jazyka byla spjata hlavně s panslovanskými idejemi, které byly aktuální v 19. století a během budování první Jugoslávie. Jakmile došlo k druhé světové válce, byl ve fašistickém Chorvatsku, zaveden zvlášť chorvatský jazyk, který se ovšem vyznačoval extrémním purismem a brusičstvím. Byla nahrazena řada slov, a to nejen těch srbského původu, ale i internacionalismů. K obnovení původního stavu došlo po vytvoření druhé Jugoslávie a úpravou celé jazykové záležitosti v roce 1954 novou dohodou podepsanou v Novém Sadu.
Nedlouho poté tak začala práce na nových slovnících a jazykových příručkách. Uvolněné prostředí 60. a 70. let ovšem přineslo nejen změnu ve společnosti, ale také nárůst národně laděných nálad, především v Chorvatsku (tzv. Chorvatské jaro). Během té se objevil požadavek, že má-li každý člověk jako základní lidské právo právo na svůj jazyk, měli by i Chorvaté mít vlastní jazyk. Hlavní politickou silou, která budila v Bělehradu u komunistického vedení zděšení, byla Matice chorvatská. Přestože mnohé požadavky hnutí byly nevyslyšeny, došlo v roce 1974 ke změnám v označování jazyka na úrovni jednotlivých republik, takže v některých (například v Bosně a Hercegovině) se název „srbochorvatština“ vůbec neužíval, ale vyučovala se mnohem neutrálněji znějící „standardní jazykový výraz“ (standardni jezički izraz).[19] V Chorvatsku se užívaly různé termíny; „chorvatskosrbský jazyk“, „srbský neboli chorvatský“, „srbský a chorvatský“.[20]
Přestože se lingvisté od počátku dohadovali, zda srbochorvatština je nebo není jeden jazyk, až do 70. let 20. století byla tato myšlenka, byť na domácím poli procházející těžkými zkouškami, v zahraničí přijímána jako fakt. Po národnostních třenicích, které vyvrcholily v 90. letech krvavou občanskou válkou a rozpadem Jugoslávie, se název i odlišnosti obou spisovných norem staly politickým tématem.
Chorvati v Chorvatsku i Bosně nyní označují svůj jazyk za chorvatštinu. Srbové v Srbsku, Černé Hoře i Bosně označují svůj jazyk za srbštinu. Je tu ovšem ještě skupina bosenských muslimů (Bosňáků), pro které není přijatelný ani jeden název. Proto se jejich variantě srbochorvatštiny začalo říkat bosenština. Chorvatští a srbští lingvisté navíc tvrdí, že tento název není adekvátní, protože odkazuje na veškeré obyvatele Bosny, tedy i Chorvaty a Srby. Podle nich by se jazyk bosenských muslimů měl spíše nazývat bosňáčtina. To, že pojem bosenština či bosňáčtina (historicky to přitom byla synonyma) vznikl až když se „jinam nevešli“, je vlastně paradox. Bosna leží uprostřed mezi Chorvatskem a Srbskem nejen geograficky, ale i jazykově. Bosňané byli jazykově nejhomogennějšími uživateli srbochorvatštiny[zdroj?], ale v kritickém 19. století si svou verzi jazyka nekodifikovali.
Po rozpadu Jugoslávie se na území srbochorvatštiny osamostatnily čtyři nezávislé spisovné jazyky[21]: srbština, chorvatština, bosenština a černohorština, které získaly postavení úředních jazyků svých zemí. Srbochorvatština naopak svou institucionální oporu ztratila.
Zastánci srbochorvatštiny mají za to, že Srbové, Chorvati, Bosňané a Černohorci hovoří fakticky jedním jazykem se čtyřmi národními variantami: srbskou, chorvatskou, bosenskou a černohorskou.[22][23]
Koncem roku 2007 byla v nové ústavě Černé Hory jako úřední řeč deklarována černohorština (místo dřívější srbštiny), čímž se oficiálně stala ještě jedním z jazyků vzniklých na území států používajících dříve srbochorvatštinu.
Protože odlišnosti mezi jeho jednotlivými dialekty jsou menší, než například mezi českým a slovenským jazykem, lze považovat dělení jednotlivých jazyků založených na novoštokavském nářečí tak, jak je tomu dnes, za diskutabilní.[24] Dají se popsat jako rozdíly mezi mluvou v Karlových Varech a Ostravě, anebo mezi německou a rakouskou němčinou.[25] Za rozdělením jazyka na chorvatský a srbský je potřeba vidět spíše politický a nacionalistický motiv. Důkazem může být i fakt, že se i v Česku vydával slovník Česko-srbochorvatský, nikoliv dělený pro každý jazyk zvlášť. Skutečností je ovšem fakt, že takový stav trval pouze do doby rozdělení jugoslávského státu a nyní jsou běžně vydávány slovníky pro oba jazyky odděleně, stejně tak se v dnešní době i odděleně studují.
Chorvatština používá upravenou latinku, bosenština i srbština se píší jak latinkou, tak cyrilicí (např. v pouličních nápisech v Srbsku drtivě převažuje cyrilice, ale na internetu jsou i srbské stránky většinou psány latinkou). Písmena srbochorvatské abecedy (latinky) a azbuky (cyrilice) se na sebe dají převádět více méně 1:1, na straně latinky za pomoci několika spřežek.
Chorvatština používá písmena s háčkem, která převzala z češtiny: Č, Š, Ž
Kromě toho má i měkké Ć (měkčí než Č, převzato z polštiny) a Đ (výslovností někde mezi (českým) Ď a DŽ; někdy se opisuje též jako DJ, ale to způsobuje mnoho nejednoznačností)
LJ [ľ], NJ [ň] a DŽ jsou spřežky. Projevuje se to na jejich řazení v abecedě (např. LJ je až po LZ), nebo třeba v křížovkách, kde se píší do jednoho okénka. Výjimkou jsou slova, ve kterých se k sobě dostalo D a Ž (L a J, N a J) morfologickými procesy a vyslovuje se jako dva zvuky místo jako jeden. Třeba slovo nadživjeti (předpona nad-). V cyrilici tento problém odpadá, místo „наџивети“ se napíše „надживети“.
Chorvatské H (a srbské Х) se čte jako české [ch].
Е se nečte [je], ale [e].
V srbské cyrilici oproti ruské chybí písmena Ё, Й, Щ, Ъ, Ы, Ь, Э, Ю, Я.
Navíc jsou písmena Ђ (Đ), Ј (J), Ћ (Ć), Љ (LJ), Њ (NJ), Џ (DŽ).
J v srbské cyrilici vypadá stejně jako v latince.
Černohorština má o 2 písmena více: С́ (Ś), З' (Ź).
Chorvatská abeceda vypadá následovně:
velké: malé:
A
B
C
Č
Ć
D
DŽ
Đ
E
F
G
H
I
J
K
L
LJ
M
N
NJ
O
P
R
S
Š
T
U
V
Z
Ž
a
b
c
č
ć
d
dž
đ
e
f
g
h
i
j
k
l
lj
m
n
nj
o
p
r
s
š
t
u
v
z
ž
srbský ekvivalent
А
Б
Ц
Ч
Ћ
Д
Џ
Ђ
Е
Ф
Г
Х
И
Ј
К
Л
Љ
М
Н
Њ
О
П
Р
С
Ш
Т
У
В
З
Ж
а
б
ц
ч
ћ
д
џ
ђ
е
ф
г
х
и
ј
к
л
љ
м
н
њ
о
п
р
с
ш
т
у
в
з
ж
Pořadí srbské cyrilice je následující: А а Б б В в Г г Д д Ђ ђ Е е Ж ж З з И и Ј ј К к Л л Љ љ М м Н н Њ њ О о П п Р р С с Т т Ћ ћ У у Ф ф Х х Ц ц Ч ч Џ џ Ш ш
Na rozdíl od makedonštiny a bulharštiny srbochorvatština rozlišuje délku samohlásek, ne však v písmu. Má také melodický (stoupavý a klesavý) přízvuk.[26]
Českému slabikotvornému L odpovídá v srbochorvatštině U (vuk = vlk). Na konci slabik se L mění v O (kupio = koupil).
Gramatika
Na rozdíl od češtiny se v srbochorvatštině zachovaly jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum).
Slovní zásoba
Dvojjazyčná chorvatsko-srbská cedule ve vsi Dalj
Odchylky v slovní zásobě jsou způsobeny tím, že chorvatština, stejně jako čeština, je puristický jazyk (nahrazuje výpůjčky neologismy), zatímco srbština, stejně jako polština, není.[27] Příkladem může být chorvatský zemljopis (zeměpis) vs. srbská geografija (geografie). Srbština nemá problém přejímat cizí slova a běžně je používat, a to nejen ze západoevropských jazyků, ale paradoxně i z chorvatštiny samé.[27] Kromě toho se řada regionálních variant objevuje také i v Bosně a Hercegovině, či Černé Hoře.
V morfologii je několik odchylek. Studentka se srbsky řekne studentkinja, zatímco chorvatsky studentica, profesorka se srbsky řekne profesorka, zatímco chorvatsky profesorica. Chorvatština (v srbochorvatské terminologii „západní varianta“) má sklony tíhnout ke germanismům a používat některá slova latinského původu, zatímco srbština („východní varianta“) používá řadu turcismů a slov původu řeckého, hlavně díky náboženským a kulturním odlišnostem.
Příklad:Kuchyňská sůl je sloučenina sodíku a chlóru.
Kuhinjska sol je spoj natrija i klora. (chorvatsky)
Kuhinjska so je jedinjenje natrijuma i hlora. (srbsky)
Kuhinjska so je spoj natrija i hlora. (srbsky)
Srbochorvatština převzala řadu slov z turečtiny a přes ni zprostředkovaně i z arabštiny a perštiny; je to důsledek dlouhodobé turecké nadvlády nad Balkánem. V menší míře je slovní zásoba ovlivněna též němčinou, maďarštinou a řečtinou.
Vzorový text
Otčenáš (modlitba Páně)
Oče naš, koji jesi na nebesima,
sveti se ime tvoje.
Dođi kraljevstvo Tvoje.
budi volja Tvoja,
kako na nebu tako i na zemlji.
Kruh naš svagdanji daj nam danas.
il nestri pan cotidian,
I otpusti nam duge naše,
Kako i mi otpuštamo
dužnicima našim.
I ne uvedi nas u napast,
nego izbavi nas od zla. Amen.
Všeobecná deklarace lidských práv
srbsky
Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i svešću i treba jedni prema drugima da postupaju u duhu bratstva.
chorvatsky
Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i sviješću i trebaju jedna prema drugima postupati u duhu bratstva.
bosensky
Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i sviješću i treba da jedno prema drugome postupaju u duhu bratstva.
černohorsky
Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i savješću i jedni prema drugima treba da postupaju u duhu bratstva.
česky
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
Všeobecná deklarace lidských práv (cyrilice)
srbsky
Cвa људскa бићa рaђajу сe слoбoднa и jeднaкa у дoстojaнству и прaвимa. Oнa су oбдaрeнa рaзумoм и свeшћу и трeбa jeдни прeмa другимa дa пoступajу у духу брaтствa.
bosensky
Cвa љyдскa бићa paђajy сe слoбoднa и jeднaкa y дoстojaнствy и пpaвимa. Oнa сy oбдapeнa paзyмoм и свиjeшћy и тpeбa дa jeднo пpeмa дpyгoмe пoстyпajy y дyхy бpaтствa.
černohorsky
Сва људска бића рађају се слободна и једнака у достојанству и правима. Она су обдарена разумом и савјешћу и једни према другима треба да поступају у духу братства.
česky
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
Devadesát procent v Srbsku odvysílaných kreslených filmů pro děti je namluveno chorvatsky, protože dabing do srbštiny stojí od osmi do patnácti eur za minutu. Srbské děti tudíž mluví místo srbsky chorvatsky.[31]
Město Vídeň má webové stránky v jazykové mutaci "bosensky/chorvatsky/srbsky" (bosanski/hrvatski/srpski).[32]
Srbská vláda plánuje zavést daňové úlevy pro veřejné instituce a firmy, které používají cyrilici.[33]
Televizní společnost Al-Džazíra Balkán (angl. Al Jazeera Balkans, AJB) sídlící v bosenském Sarajevu vysílá dle rodného jazyka redaktora v bosenštině, chorvatštině a srbštině.[34][35][36]
Hudební kanál MTV Adria vysílá pro Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Chorvatsko, Severní Makedonii, Slovinsko a Srbsko.
V roce 2017 byla vydána Deklarace o společném jazyku, kde více než 200 intelektuálů z Chorvatska, Bosny, Černé Hory a Srbska prohlásilo, že užívají společný spisovný jazyk
Odkazy
Reference
↑RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN86-7543-088-4. Kapitola Jezička situacija u SFR Jugoslaviji, s. 43. (srbština)
↑ ab Is Serbo-Croatian a language?. The Economist. 10 April 2017. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MØRK, Henning. Serbokroatisk grammatik: substantivets morfologi. Århus: Slavisk Institut, Århus Universitet, 2002. (Arbejdspapirer; sv. 1). OCLC471591123 S. unpaginated (Preface). (dánsky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BUSCH, Birgitta; KELLY-HOLMES, Helen. Language, Discourse and Borders in the Yugoslav Successor States. [s.l.]: Multilingual Matters, 2004. Dostupné online. ISBN978-1-85359-732-9. S. 26.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Ćalić 2021, Na rozdíl od převahy jazykových vnějších kritérií, která určují postoje k postavení srbochorvatštiny i k jejímu popisu, postoje k jazykově vnitřním kritériím ukazují, že existuje téměř jednomyslná shoda, že rozdíly mezi standardy jsou minimální. Celkově 96,3 % respondentů považovalo srbochorvatské odrůdy za vzájemně srozumitelné [...].
↑BUNČIĆ, Daniel. Die (Re-)Nationalisierung der serbokroatischen Standards. In: KEMPGEN, Sebastian. Deutsche Beiträge zum 14. Internationalen Slavistenkongress, Ohrid, 2008. München: Sagner, 2008. S. 93. (němčina)
↑KORDIĆ, Snježana. Policentrični standardni jezik. In: BADURINA, Lada; PRANJKOVIĆ, Ivo; SILIĆ, Josip. Jezični varijeteti i nacionalni identiteti. Zagreb: Disput, 2009. Dostupné online. ISBN978-953-260-054-4. S. 83–108. (srbochorvatština)
↑BLUM, Daniel. Sprache und Politik : Sprachpolitik und Sprachnationalismus in der Republik Indien und dem sozialistischen Jugoslawien (1945-1991). Würzburg: Ergon, 2002. 200 s. (Beiträge zur Südasienforschung ; vol. 192). ISBN3-89913-253-X. (němčina)
↑THOMAS, Paul-Louis. Le serbo-croate (bosniaque, croate, monténégrin, serbe): de l’étude d’une langue à l’identité des langues. Revue des études slaves. 2003, roč. 74, čís. 2–3, s. 311–325. Dostupné online [cit. 2013-07-13]. ISSN0080-2557. (francouzština)
↑RAMET, Sabrina P.; VALENTA, Marko. Ethnic Minorities and Politics in Post-Socialist Southeastern Europe. [s.l.]: Cambridge University Press, 2016-09-22. Dostupné online. ISBN978-1-316-98277-8. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Kosovo's Demographic Destiny Looks Eerily Familiar [online]. 2019-11-07 [cit. 2021-06-29]. Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TÖRNQUIST-PLEWA, Barbara. The Balkans in Focus: Cultural Boundaries in Europe. Redakce Resic Sanimir. Lund, Sweden: Nordic Academic Press, 2002. Dostupné online. ISBN9789187121708. OCLC802047788 S. 198.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Raziskava Položaj in status pripadnikov narodov nekdanje Jugoslavije vRS.pdf [online]. Dostupné online. (slovinsky)Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ abMILOŠEVIĆ, Miloš. Bečki književni dogovor. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Pisma srpskoga jezika, s. 16. (srbština)
↑BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir; EKMEČIĆ, Milorad. Istorija Jugoslavije. Beograd: Prosveta, 1972. S. 243. (srbochorvatština)
↑RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN86-7543-088-4. Kapitola Srpsko-hrvatska relacija, s. 42. (srbština)
↑RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN86-7543-088-4. Kapitola Srpsko-hrvatska relacija, s. 40. (srbština)
↑GRÖSCHEL, Bernhard. Das Serbokroatische zwischen Linguistik und Politik: mit einer Bibliographie zum postjugoslavischen Sprachenstreit. München: Lincom Europa, 2009. 451 s. (Lincom Studies in Slavic Linguistics ; vol 34). ISBN978-3-929075-79-3. (němčina)
↑KORDIĆ, Snježana. Nationale Varietäten der serbokroatischen Sprache. In: GOLUBOVIĆ, Biljana; RAECKE, Jochen. Bosnisch - Kroatisch - Serbisch als Fremdsprachen an den Universitäten der Welt. München: Sagner, 2008. Dostupné online. ISBN978-3-86688-032-0. S. 93–102. (němčina)
↑ abRADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN86-7543-088-4. Kapitola O evropeizaciji u eksternoj ravni, s. 59. (srbština)
↑RFE/RL's South Slavic broadcasting [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-14.
↑RFE/RL's South Slavic and Albanian Languages Service [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-13.
GREENBERG, Robert D. Jezik i identitet na Balkanu. Raspad srpsko-hrvatskoga. Zagreb 2005. ISBN 953-6979-27-6.
JENÍKOVÁ, Anna. Srbocharvátština pro samouky. 5. vyd. Praha 1987.
VYMAZAL, František. Gramatické základy jazyka srbského čili charvátského. Brno: J. Barvič, 1885. Dostupné online.
Je zde použita šablona {{Refbegin}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
ALEXANDER, Ronelle. Bosnian, Croatian, Serbian, a Grammar: With Sociolinguistic Commentary. Madison: University of Wisconsin Press, 2006. Dostupné online. ISBN9780299211936.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
ALEXANDER, Ronelle. Entangled Histories of the Balkans. Leiden, South Holland; Boston, MA: Brill, 2013. Dostupné online. ISBN9789004250765. Kapitola Language and Identity: The Fate of Serbo-Croatian, s. 341–417.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
AMMON, Ulrich. Die deutsche Sprache in Deutschland, Österreich und der Schweiz: das Problem der nationalen Varietäten. Berlin & New York: Walter de Gruyter, 1995. OCLC33981055 S. 575. (německy)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BLUM, Daniel. Sprache und Politik : Sprachpolitik und Sprachnationalismus in der Republik Indien und dem sozialistischen Jugoslawien (1945–1991). Würzburg: Ergon, 2002. (Beiträge zur Südasienforschung; sv. 192). ISBN978-3-89913-253-3. OCLC51961066 S. 200. (německy)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Encyclopedia of Language and Linguistics. Redakce Brown Edward Keith. Amsterdam: Elsevier, 2006. ISBN978-0-08-044299-0. OCLC3945869Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Language in the Former Yugoslav Lands. Redakce Bugarski Ranko. Bloomington: Slavica Publishers, 2006. ISBN978-0-89357-298-3. OCLC52858529 S. 325.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
ĆALIĆ, Jelena. Pluricentricity in the classroom: the Serbo-Croatian language issue for foreign language teaching at higher education institutions worldwide. Sociolinguistica: European Journal of Sociolinguistics. De Gruyter, 2021, s. 113–140. ISSN0933-1883. doi:10.1515/soci-2021-0007. S2CID244134335.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
GREENBERG, Robert D. Language and Identity in the Balkans: Serbo-Croatian and its Disintegration. 1st. vyd. New York, NY: Oxford University Press, 2004. Dostupné online. ISBN9780191514555.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
GREENBERG, Robert D. Language and Identity in the Balkans: Serbo-Croatian and its Disintegration. 2nd updated. vyd. New York, NY: Oxford University Press, 2008. Dostupné online. ISBN9780199208753.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
GRÖSCHEL, Bernhard. Das Serbokroatische zwischen Linguistik und Politik: mit einer Bibliographie zum postjugoslavischen Sprachenstreit. Munich: Lincom Europa, 2009. (Lincom Studies in Slavic Linguistics; sv. 34). ISBN978-3-929075-79-3. OCLC428012015Šablona:COBISS. S. 451. (německy)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.Contents.
LENCEK, Rado. A few remarks for the history of the term 'Serbocroatian' language. Zbornik Za Filologiju I Lingvistiku. 1976, s. 45–53. ISSN0514-6143.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
MAPPES-NIEDIEK, Norbert. Die Ethno-Falle: der Balkan-Konflikt und was Europa daraus lernen kann. Berlin: Christoph Links Verlag, 2005. ISBN978-3-86153-367-2. OCLC61665869 S. 224. (německy)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
POHL, Hans-Dieter. Wechselbeziehungen zwischen slawischen Sprachen, Literaturen und Kulturen in Vergangenheit und Gegenwart : Akten der Tagung aus Anlaß des 25jährigen Bestehens des Instituts für Slawistik an der Universität Innsbruck, Innsbruck, 25. – 27. Mai 1995. Redakce Ohnheiser Ingeborg. Innsbruck: Non Lieu, 1996. (Innsbrucker Beiträge zur Kulturwissenschaft, Slavica aenipontan; sv. 4). OCLC243829127 Kapitola Serbokroatisch – Rückblick und Ausblick, s. 205–219. (německy)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
THOMAS, Paul-Louis. Le serbo-croate (bosniaque, croate, monténégrin, serbe): de l'étude d'une langue à l'identité des langues. Revue des études slaves. 2003, s. 311–325. ISSN0080-2557. doi:10.3406/slave.2002.6801. Šablona:ZDB. (francouzsky)Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Je zde použita šablona {{Refend}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
.jpg)
