Studio Hořící žirafy
Studio Hořící žirafy bylo divadlo působící mezi lety 1995–2003 v Olomouci. Za dobu své existence fungovalo v sálech Divadla hudby Olomouc, S-klubu a Jazz Tibet Clubu propůjčovaných ke zkouškám i představením. Roku 1995 se stalo oficiální součástí Moravského divadla Olomouc a posléze roku 2001 získalo vlastní prostor v Hořícím domě.[1] Zakládajícími členy divadla byli David Drábek coby autor a téměř výhradní režisér inscenovaných her a hudebník Darek Král. Herecky byli se Studiem Hořící žirafy spojeni především Pavel Juřica, Rudolf Máhrla, Adrian Jastraban, Filip Čapka, Dita Vojnarová, Lubor Novotný, Dušan Urban, Marek Zahradníček či Ivana Plíhalová.[1] HistorieZaložení divadlaPodnět k založení divadla souvisí s rokem 1992 a seminářem autorské tvorby Jana Roubala[2] na Katedře teorie a dějin dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. David Drábek a Darek Král zde napsali hru Sousto, jež se dostala až do finále v soutěži o Cenu Alfréda Radoka.[3] Další divadelní hru Hořící žirafy, podle které dostalo následně divadlo svůj název[1], napsal Drábek o rok později. Došlo k vytvoření amatérského divadelního souboru, jehož členy byli převážně středoškolští a vysokoškolští studenti doplněni několika herci Moravského divadla Olomouc. Zkoušky probíhaly v odsvěcené kapli na Wurmově ulici.[1] Premiéra Hořících žiraf se uskutečnila 16. prosince 1993 v olomouckém S-klubu.[2] Premiérou další Drábkovy hry Jana z parku v roce 1995, za kterou získal Cenu Alfreda Radoka[4], se datuje oficiální vznik Studia Hořící žirafy[1], které přechází pod hlavičku Moravského divadla Olomouc, jehož herci touto dobou tvoří základ souboru. Dochází tak k profesionalizaci a zisku statusu „alternativní scéna MDO“.[1] Hořící žirafy nicméně tímto krokem nezískávají stabilní prostor pro zkoušky a představení[5] a tvoří stále pohostinsky v prostorech olomouckých klubů a Divadla hudby. Studio Hořící žirafy jako alternativní scéna Moravského divadla OlomoucPřipojením k MDO získalo Studium Hořící žirafy finanční a částečnou technickou podporu. V následujících letech uvedlo studio další Drábkovy hry Vařila myšička myšičku[6], Kosmická snídaně aneb Nebřenský[7], Švédský stůl[8], Kostlivec v silonkách[9]. Roku 2000 bylo rozhodnuto o rekonstrukci nevyužívané budovy Hudebního divadla v Hodolanech.[1] Zde vznikl tzv. Hořící dům jako multikulturní centrum – prostor pro kabaretní autorské divadlo i pro výtvarníky, hudebníky, filmové večery či scénická čtení[10] – jehož manažery se stali Darek Král a David Drábek. Provoz byl zahájen inscenací Jana z parku II[11] v roce 2001, následně došlo k proměně poetiky Hořících žiraf. Ke spolupráci byl pozván režisér Zdeněk Janáček, který zde uvedl několik her řazených se do žánru tzv. coolness dramatiky Jako naprostý šílenci aneb Smrt režiséra[12] od Williama Mastrosimona a Roberto Zucco[13] Bernarda-Marie Koltèse. Roberto Zucco představoval v historii Hořících žiraf přelomovou inscenaci. Po jejím uvedení byl David Drábek odvolán ředitelem MDO Danielem Wiesnerem z funkce uměleckého šéfa.[1] Důvodem byla údajná nerentabilita a nevhodné dramaturgické směřování, konkrétně Wiesner pro Lidové noviny uvedl, že se neztotožňuje s východisky inscenace.[14] Odvolání bylo následně vzato zpět a nahrazeno změnou smluvních a finančních kompetencí.[14] Plánovaná premiéra další Drábkovy hry Embryo byla z nařízení ředitelství MDO odložena.[14] Narychlo tak vzniklo náhradní řešení, a to kabaret Kostlivec: Vzkříšení[15].[16] Ideálním východiskem pro všechny zúčastněné strany se jevilo osamostatnění Studia Hořící žirafy. Tato možnost ovšem předpokládala financování provozu studia z městského rozpočtu, což nebylo zastupitelstvem schváleno. K 1. 1. 2004 tak došlo k zániku Studia Hořící žirafy.[1] Poetika divadlaStudio Hořící žirafy vzniklo jako alternativní scéna ke kamennému a tradičnímu Moravskému divadlu Olomouc.[1] Jeho cílem bylo vytvořit divadlo generační, kritické a aktuální.[5] Inscenovány zde byly především autorské texty Davida Drábka, jež byly založeny na kritickém vztahování se k soudobé společnosti. K tomu byly využívány prostředky postmodernismu[17] – destrukce tvaru, vícevrstevnatost, intertextualita, autoreflexe či autoparodie. Typickou tematikou uváděných inscenací byla reflexe médií, krize identity, rozpad tradičních hodnot, vykořeněnost a neschopnost komunikace.[1] Nejvýraznější linií Hořících žiraf se staly autorské kabarety – Vařila myšička myšičku a série o kostlivcích Kostlivec v silonkách a Kostlivec: Vzkříšení. Změna uváděných titulů nastala roku 2002, kdy byl ke spolupráci přizván režisér Zdeněk Janáček. Ten v Hořících žirafách inscenoval Jako naprostý šílenci od Williama Mastrosimona a Koltèsova Roberta Zucca. Obě tato dramata se řadí do vlny coolness, která se vyznačuje vulgárním jazykem, syntaktickou rozvolněností, poukazem k vyprázdněnosti komunikace a mezilidských vztahů a využíváním prvků sexu a násilí.[18] Zároveň ale obě hry navazovaly na dramaturgické směřování nastavené Drábkovými texty. Konkrétně v Robertu Zuccovi byl úpravami provedenými Janáčkem zdůrazněn konflikt mladého člověka se společností; vražda otce se tak stala v nenormálním světě jediným možným a v podstatě normálním řešením problémů s rodičem.[19] Přehled inscenací[20]
Reference
Literatura
Externí odkazy
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Portal di Ensiklopedia Dunia
