Tkadlec (v nespisovné češtině také kadlec[1]) vyrábí z přírodních a umělých materiálů na tkacím strojitextilie. Vlastní profese se nazývá tkalcovství, česká příjmení jsou Tkadlec i Kadlec.[2]
Pro tkalce v minulosti specializované výlučně na výrobu jemně valchovaného a počesanéhovlněného zboží[3] se používá označení soukeník, stejně jako pro všechny řemeslníky, kteří se podíleli (až ve 30 různých operacích) na výrobě sukna[4][5]
Pracovní činnost
Struktura pracovní činnosti tkalce se měnila a mění v závislosti na vývoji výrobní techniky:
Při výrobě na ručním stavu sestává práce tkalce skoro výlučně z manuálního ovládání jednoduchých zařízení k tvorbě prošlupu, prohozu a přírazu útku k hotové tkanině. Tímto způsobem může zhotovit za hodinu maximálně 1 m2 tkaniny.
U člunkových strojů patří k hlavním pracovním úkonům odstraňování přetrhů nití a výměna cívek s útkovou nití v člunku (výkon stroje asi 4 m2 za hodinu).
Při obsluze bezčlunkových strojů se práce tkalce soustřeďuje na kontrolu a odstraňování závad (přetrhů nití) při běhu strojů. Stroje mohou produkovat více než 20 m2 tkaniny za hodinu a obsluhovaný úsek dosahuje až 40 strojů.[6][7][8]
Z historického vývoje tkalcovství
Nálezy jednoduchých tkanin jsou údajně 2,6 miliony roků staré. Nejstarší zmínky o tkalcích z povolání pocházejí z Egypta (lněné tkaniny asi 3600 před n. l.). V Evropě se začalo uplatňovat profesionální tkalcovství kolem roku 800.[9] Po průmyslové revolucí koncem 18. století se postupně nahrazovala většina dosavadních ručně poháněných zařízení mechanickými (člunkovými) stavy a asi od poloviny 20. století se začaly uplatňovat bezčlunkové stroje (skřipcové, jehlové a tryskové).
Tkadlec v 21. století
V první dekádě 21. století se z cca 2/3 textilních surovin vyrábějí tkaniny v „klasickém“ formátu pro oděvní, bytové a technické účely[6], což odpovídá v hrubém přepočtu 250 miliardám m2 za rok.
Ze známého počtu a průměrného výkonu instalovaných strojů a z odhadu průměrných výkonů tkalce se dá odvodit, že celosvětově pracuje na tkalcovských stavech a tkacích strojích řádově 10 milionů lidí, z toho:
asi 3 miliony na ručních stavech (publikované údaje se pohybují mezi 2,8 a 4 miliony),[10]
6 milionů na mechanických člunkových strojích,[11]
0,5 milionu na bezčlunkových strojích (1,5 milionu strojů, 10 strojů na tkalce ve 3 pracovních směnách).[12]
(V České republice bylo např. v roce 2008 vyrobeno cca 400 milionů m2 tkanin, převážně na bezčlunkových strojích.[13] Z těchto údajů se dá odvodit (výkon na stroj 20 m2/hod, 200 m2 na prac. hodinu tkalce), že se na výrobě podílelo asi 1200 tkalců).
Kvalifikace a pracovní podmínky tkalců
Ručně tkané zboží se vyrábí většinou po domácku nebo jsou tkalci organizování ve družstvech. Např. v Indii jsou tkalci z 61 % samostatní řemeslníci, u 34 % je tkalcovská živnost ekonomicky závislá na faktorovi a 5 % je organizováno družstevně. Odborné znalosti se zpravidla předávají z jedné generace na druhou, bez teoretického školení.[14]
Mechanické stroje jsou zpravidla v provozu ve velkých výrobních halách (obvykle s více než 200 stroji), tkalci jsou zaměstnáni jako tovární dělníci. [15] Trvalé zatížení hlukem zde přesahuje u člunkových strojů 100 dB, u bezčlunkových 90 dB.[16]
Odborná kvalifikace se získává většinou jen zaučením,[17] tkalcovství jako výuční obor existuje jen v některých evropských státech.[18]
V minulosti tkalci často protestovali proti špatným pracovním a životním podmínkám. Zejména v 19. století došlo několikrát k hromadným nepokojům. K historicky nejznámějším patří povstání slezských tkalců v roce 1844 (na jehož příčiny a průběh mají historici a literáti zčásti protichůdné názory).[19]
Skloňování
Při skloňování slova tkadlec se souhláska d zachovává jen v 1. pádu jednotného čísla, v ostatních se vypouští (tedy 2. pád jednotného čísla tkalce, 3. pád tkalci atd.).[20]
Příjmení Tkadlec a Kadlec
V České republice se vyskytovalo v roce 2015 příjmení
3.jpeg)
