Alexandr II. Nikolajevič

Alexandr II.
Ruský car, polský král, finský velkokníže, etc...
Alexandr II. Nikolajevič
Doba vlády	1855–1881
Korunovace	26. srpnajul./ 7. září 1856greg.
Úplné jméno	Alexandr Nikolajevič Romanov
Tituly	Imperátor a samovládce celé Rusi, polský král, finský velkokníže,etc...
Narození	17.jul. / 29. dubna 1818greg. Petrohrad
Úmrtí	1.jul. / 13. března 1881greg. (ve věku 62 let) Zimní palác
Pohřben	Chrám sv. Petra a Pavla, Petrohrad
Předchůdce	Mikuláš I.
Nástupce	Alexandr III.
Manželky	Marie Alexandrovna Kateřina Dolgorukovová
Potomci	Alexandra Nikolaj Alexandr III. Vladimír Alexej Marie Sergej Pavel
Dynastie	Holstein-Gottorp-Romanov
Otec	Mikuláš I.
Matka	Alexandra Fjodorovna
Příbuzní	Marija Nikolajevna Romanovová, Alžběta Nikolajevna Romanovová, Olga Nikolajevna Ruská, Alexandra Nikolajevna Romanovová, Michail Nikolajevič Romanov, Nikolaj Nikolajevič Romanov a Konstantin Nikolajevič Romanov (sourozenci) Natalia Nordmanová (kmotřenka)
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexandr II. Nikolajevič (rusky Алекса́ндр II Никола́евич; 17.^jul./ 29. dubna 1818^greg. Moskevský Kreml, Moskva – 1.^jul./ 13. března 1881^greg. Zimní palác, Petrohrad) byl předpředposlední ruský car, který vládl v letech 1855–1881. Pocházel z rodu Romanov-Holstein-Gottorp. Za jeho vlády došlo k částečné liberalizaci ruského samoděržaví. Po zrušení nevolnictví došlo k prosazování průmyslové revoluce.

Narodil se 29. dubna 1818 v Moskvě jako syn cara Mikuláše I. a jeho manželky Alexandry Fjodorovny, původem pruské princezny, dcery pruského krále Fridricha Viléma III. V mládí se Alexandru II. dostalo dobrého vzdělání – hovořil několika jazyky, byl vzdělán v oblasti práv, politických věd i ve vojenských záležitostech. Na ruský carský trůn pak Alexandr II. Nikolajevič usedl v roce 1855 po otcově smrti.

Na carský trůn Alexandr II. Nikolajevič usedl v nezáviděníhodný čas – Rusko bylo na pokraji porážky v krymské válce (nakonec bylo i poraženo), po pařížském míru (1856) bylo pak otřeseno postavení Ruska jako evropské velmoci – toto postavení se pak v následujících desetiletích car Alexandr II. snažil obnovit: Rusko expandovalo do střední Asie a na Kavkaz, během berlínského kongresu mu pak bylo potvrzeno vlastnictví Besarábie.

V rámci ruské říše pak Alexandr II. poskytl poměrně rozsáhlou autonomii Finsku, polské Lednové povstání v roce 1863 ale bylo krvavě potlačeno.

Na jaře roku 1867 pak Alexandr II. prodal Aljašku Spojeným státům americkým za 7,2 mil. dolarů, tj. 5 centů za hektar (v přibližném přepočtu cca 126 milionu dolarů v roce 2022). Důvodů k této transakci byla řada, od tíživé prázdnoty ruské carské pokladny po vědomí, že je Aljaška dlouhodobě neudržitelná kvůli vzdálenosti a blízkosti britského dominia Kanady. Nemálo přispěl i krach projektu výstavby telegrafní soustavy, která vedla z Kalifornie do kontinentální severní Ameriky a přes Beringovu úžinu do Moskvy, kde se napojovala na celoevropskou síť. Spojené státy investovaly do projektu přes 3 miliony dolarů (v té době), ruská strana podstatně menší částku.

Poměrně úspěšně si Alexandr II. Nikolajevič počínal v rusko-turecké válce (1877–1878). Pozici si připravoval na předchozích schůzkách s dalšími evropskými státníky. V českých Zákupech jednal v roce 1876 s rakouským císařem Františkem Josefem I. na jeho zámku právě o blížícím se střetu s Turky a o neutralitě Rakousko-Uherska v něm.^[1] Schůzky se zúčastnili i velvyslanci obou mocností.

Zajímavější je pak pohled na Alexandrovo počínání v politice vnitrostátní. Během své vlády zavedl reformy samoděržaví: s pomocí mnoha poradců, kteří měli rozsáhlé kompetence, se rozhodl změnit Rusko ze zaostalého zemědělského státu v moderní průmyslovou velmoc.

V roce 1861 bylo carským výnosem zrušeno nevolnictví (tento krok znamenal svobodu pro více než dvacet milionů ruských rolníků), o tři roky později byla pak zavedena soustava zemstev, regionálních vlád, které rozhodovaly o místních záležitostech (dosud bylo toto rozhodování v rukou ústřední vlády).

Došlo též k reformě právního a soudního systému, který byl oddělen od výkonné moci, značnou proměnou pak v sedmdesátých letech 19. století prochází i ruská armáda.

Základy ruského samoděržaví ale odstraněny nebyly – všechna moc i nadále zůstala v rukou panovníka (cara), parlamentní systém byl pro Rusko zatím zcela v nedohlednu. Většina ruské vesnické společnosti přivítala tyto reformy netečně, protože jim ani nerozuměla.

Vzdělanější vrstvy byly s rozsahem reforem nespokojeny a domnívaly se, že Rusko by mělo pokračovat v reformách podle vzoru západních států. Nejradikálnější složky se pak sdružovaly v tajných revolučních organizacích a násilně se snažily odstranit cara a vyvolat revoluci.

Hlavní rysy vlády Alexandra II. vyjadřuje nápis na jeho pomníku v Moskvě:

Car Alexandr II. byl dvakrát ženat. Jeho první ženou byla Marie Alexandrovna (hesenská princezna, rozená Maxmiliána Vilemína Augusta Sofie Marie von Hessen-Darmstadt, 1. července 1824 – 22. května 1880). Svatba se konala 16. dubna 1841, i přes námitky Alexandrovy matky Alexandry Fjodorovny (jejich příčinou byla zřejmě skvrna na Mariině původu, neboť bylo veřejným tajemstvím, že jejím pravým otcem není Ludvík II. Hesenský, ale komoří její matky, baron August Ludwig von Senarclens-Grancy). Z manželství vzešlo 8 dětí – šest synů a dvě dcery:

• Alexandra (1842–1849), (zemřela v útlém věku na meningitidu);;
• Nikolaj (1843–1865), vychováván jako následník trůnu, zemřel jako jedenadvacetiletý v důsledku revmatické horečky;
• Alexandr III. (1845–1894), ruský car v letech 1881–1894, manželka dánská princezna Marie (Marie Fjodorovna);
• Vladimír (1847–1909), manželka Marie Alexandrina Alžběta Eleonora von Mecklenburg-Schwerin;
• Alexej (1850–1908), manželka Alexandra, hraběnka Žukovská;
• Marie (1853–1920), manžel princ Alfréd Sasko-Kobursko-Gothajský, druhorozený syn britské královny Viktorie;
• Sergej (1857–1905), manželka hesenská princezna Alžběta (Jelizaveta Fjodorovna);
• Pavel (1860–1919), první manželka Alexandra Řecká (Alexandra Georgijevna), druhá manželka Olga Karnowicz (Olga Valerianovna Palei).

6. července 1880 uzavřel druhý, morganatický sňatek s kněžnou Jekatěrinou Michajlovnou Dolgorukovovou (1847–1922), svou milenkou od roku 1866. Z tohoto vztahu, již za života Marie Alexandrovny, dlouho před uzavřením manželství, vzešly čtyři děti:^[2]

• Georgij Alexandrovič Jurjevskij (12. května 1872 – 13. září 1913), ⚭ 1900 hraběnka Alexandra Oldenburská (10. května 1883 – 28. května 1957)
• Olga Alexandrovna Jurjevská (7. listopadu 1873 – 10. srpna 1925), ⚭ 1895 merenberský hrabě Jiří Mikuláš Nasavský (1871–1948)
• Boris Alexandrovič Jurjevskij (*/† 1876)
• Jekatěrina Alexandrovna Jurjevská (1878–1959)

1. ∞ 1901 kníže Alexander Vladimirovič Barjatinskij (1870–1910)
2. ∞ 1916 kníže Sergej Platonovič Obolenskij (1890–1978)

Kromě toho měl Alexandr řadu dalších milenek. Z těchto vztahů je známo sedm dalších dětí, mezi nimi:

• Antoinette Bayer (20. června 1856 – 24. ledna 1948) s Wilhelminou Bayer
• Michael-Bogdan Oginski (10. října 1848 – 25. března 1909) s hraběnkou Olgou Kalinovskou (1818–1854)
• Joseph Raboxicz
• Charlotte Henriette Sophie Jansen (15. listopadu 1844 – červenec 1915) se Sophií Charlottou Dorotheou von Behse (1828–1886)

Alexandr II. Nikolajevič zemřel 13. března roku 1881 (podle juliánského kalendáře tehdy platného v Rusku 1. března) na následky bombového atentátu, který byl spáchán krajně levicovou organizací Narodnaja volja (Vůle lidu).

• RADZINSKIJ, Edvard. Alexandr II.: poslední velký car. Praha: Mladá fronta, 2007. 553 s. ISBN 978-80-204-1385-7. 

• Emžský dekret

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexandr II. Ruský na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alexandr II. Nikolajevič
• Seznam prací o Alexandru II. v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
• ONDRÁČKOVÁ, Tereza. Rozporuplný Alexandr II. zrušil v Rusku před 160 lety nevolnictví. Než prosadil ústavu, zemřel rukou revolucionáře. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-04-03 [cit. 2021-04-03]. Dostupné online. 

Ruští carové
Ivan IV. Hrozný (1547–1584) • Fjodor I. (1584–1598) • Boris Godunov (1598–1605) • Fjodor II. (1605) • Lžidimitrij I. (1605–1606) • Vasilij IV. (1606–1610) • Michail I. (1613–1645) • Alexej I. (1645–1676) • Fjodor III. (1676–1682) • Ivan V. (1682–1696) • Petr Veliký (1682–1725) • Kateřina I. (1725–1727) • Petr II. (1727–1730) • Anna Ivanovna (1730–1740) • Ivan VI. (1740–1741) • Alžběta Petrovna (1741–1762) • Petr III. (1762) • Kateřina II. Veliká (1762–1796) • Pavel I. (1796–1801) • Alexandr I. (1801–1825) • Mikuláš I. (1825–1855) • Alexandr II. (1855–1881) • Alexandr III. (1881–1894) • Mikuláš II. (1894–1917)

Předchůdce: Mikuláš I.

Finský velkokníže 1855–1881

Nástupce: Alexandr III.

Ruská velkoknížata
1. generace	Alexej Petrovič • Alexandr Petrovič • Pavel Petrovič • Petr Petrovič
2. generace	Petr II. Alexejevič • Petr III. Fjodorovič
3. generace	Pavel I. Petrovič
4. generace	Alexandr I. Pavlovič • Konstantin Pavlovič • Mikuláš I. Pavlovič • Michail Pavlovič
5. generace	Alexandr II. Nikolajevič • Konstantin Nikolajevič • Nikolaj Nikolajevič • Michail Nikolajevič
6. generace	Nikolaj Alexandrovič • Alexandr III. Alexandrovič • Vladimír Alexandrovič • Alexej Alexandrovič • Sergej Alexandrovič • Pavel Alexandrovič • Nikolaj Konstantinovič • Konstantin Konstantinovič • Dmitrij Konstantinovič • Vjačeslav Konstantinovič • Nikolaj Nikolajevič • Petr Nikolajevič • Nikolaj Michajlovič • Michail Michajlovič • Georgij Michajlovič • Alexandr Michajlovič • Sergej Michajlovič • Alexej Michajlovič
7. generace	Mikuláš II. Alexandrovič • Alexandr Alexandrovič • Georgij Alexandrovič • Michail Alexandrovič • Kirill Vladimirovič • Boris Vladimirovič • Andrej Vladimirovič • Dmitrij Pavlovič • Ivan Konstantinovič
8. generace	Alexej Nikolajevič • Vladimír Kirillovič