Systém stejných políSystém stejných polí (čínsky v českém přepisu ťün-tchien č’-tu, pchin-jinem jūntián zhìdù, znaky 均田制度) byl systém přídělů státní půdy rolníkům ve středověké Číně. Zaveden byl v polovině 80. let 5. století v severočínské říši Severní Wej, fungoval za jejích nástupců (Západní Wej a Severní Čou, Východní Wej a Severní Čchi), převzala ho i říše Suej, která dobyla jižní Čínu a sjednotila tak zemi, i po ní následující říše Tchang. Systém zanikl v polovině 8. století, když říše Tchang prošla katastrofální krizí a zásadní přestavbou ekonomiky a státu. V systému stejných polí byla státní půda dávána rolníkům do doživotního užívání, velikost přídělu závisela na počtu členů domácnosti. Nakládání s takto užívanými pozemky bylo striktně omezeno.[1] Cílem zavedení systému stejných polí bylo využití pusté půdy a zvýšení produkce, při omezení koncentrace půdy v rukou jednotlivců. Četné mezery v systému přesto umožnily hromadění půdy v rukách úředníků a aristokratů; není jasné v jakém rozsahu, a zda vůbec, byl zaveden v jižní Číně. Na severu zase s růstem počtu obyvatel mnohdy nebylo dost půdy k rozdělení.[1]
S rozdělováním půdy ve stejných přídělech mezi rolníky byl zaveden daňový systém založený na odvodech zrna (cu), roboty (jung) a látek (tiao) v pevně stanovené výši na hlavu, v tchangské říši proto nazvaný cu-jung-tiao. V říši Severní WejV zájmu znovuosídlení opuštěné půdy se vláda říše Severní Wej roku 486 (nebo 485)[3] inspirovala politikou říše Ťin (265–420) a rozhodla o přidělování půdy rolníkům, kteří pak státu odváděli daně a robotu. V principu každý manželský pár dostal k užívání půdu, s přídavky za další muže v domácnosti, nevolníky, na severozápadě někdy i další zemi pro dobytek.[4] Také byl sestaven katastr a reformovány daně, které byly pak odváděny v zrnu, látkách a práci a jejich výše stanovena podle výměry pozemků domácnosti. Současně byla obecní samospráva začleněna do státní správy skrze systém „tří starších“ (san-čang, 三長).[3] Vesničtí starší v systému stejných polí seskupovali muže po patnácti, přičemž členové patnáctky se po řadě střídali v jednoroční službě v armádě.[5] Nebyla však rozdělována všechna volná půda, desetina rozlohy státu byla vyčleněna pro zemědělské kolonie tchun-tchien (屯田).[3] Domácnosti v těchto koloniích odváděly státu více obilí (určeného k výživě armády), ale byly osvobozeny od vojenské služby a roboty.[5] Systém byl průběžně upravován a od roku 492 každá domácnost dostávala pole orné půdy pro obilí a pozemek pro pěstování moruší, případně konopí. Domácnost měla nárok na:[6]
V méně úrodných regionech, kde se používal dvojpolní nebo trojpolní systém, se rozloha polí zdvoj- resp. ztrojnásobovala.[6] Po smrti hlavy domácnosti se obilná pole vracela státu.[6] Pozemky s morušovníky, rostoucími desítky let, byly ve zvláštní kategorii „dědičné země“ (š’-jie-tchien, 世業田), která zůstávala v rodině. Tato výjimka platila i pro konopí (které je jednoleté), což umožnilo bohatým rodinám hromadit půdu pod hlavičkou „konopných polí“.[4] Velikost přídělu byla každoročně revidována podle změn v domácnosti. Prodej pozemků byl zakázán.[6] Ideologicky se systém odvolával na systém studničních polí ve starověku vyzdvihovaný Menciem. Praktickým cílem opatření bylo podpoření kolonizace pusté půdy a zajištění státních příjmů z ní. Zavedení systému nevedlo k pozemkové reformě, jelikož zřejmě byla přidělována jen půda dosud neobdělávaná, zatímco velké statky zůstaly nedotčené (kvůli započítání dodatečné půdy za otroky a tažný dobytek). Systém navíc tlačil velké pozemkové vlastníky k nahrazení osobně svobodných klientů-nájemců otroky.[7] Za nástupců říše Wej
Po rozpadu Severní Wej v severovýchodních státech převážila pozemková aristokracie a udržovaly se velké rozdíly v pozemkovém vlastnictví, i když v Severním Čchi byl roku 564 počet otroků braných v úvahu pro příděly omezen na 60 až 300 v závislosti na hodnosti úředníka, a za otroka se platila polovina daně odváděné svobodným mužem.[8] Na severozápadě byl systém stejných polí využit k organizaci odvodů – vždy ze šesti domácností jeden muž rok sloužil v armádě a ostatní domácnosti ho vybavily potravinami, výzbrojí a výstrojí. Vláda Severní Čou pak dobu rotace prodloužila ze šesti na dvanáct let, a v systému stejných polí zrušila příděly na voly a otroky, což bylo pro drobné rolníky příznivější než stav na východě.[9] V říši SuejV říši Suej (581–618) císař roku 582 vydal zákony založené na nařízeních říše Severní Čchi. Podle nich byla orná půda (lu-tchien) dávána k užívání rolníkům od 17 do 59 let, poté vrácena státu, v rodině zůstávala dědičná půda pro moruše nebo konopí (jung-jie tchien) a dědičná půda pro dům a zahradu (jüan-čaj tchien, 園宅田). Přidělováno bylo:[10]
Aristokracie a úředníci navíc dostávali dědičnou půdu č’-fen tchien (職分田) v rozsahu od čtyřiceti do deseti tisíc mu podle hodnosti, úředníci disponovali také úředními poli (kung-tchien, 公田) přiřazenými k určitým úřadům, z jejichž výnosu hradili část platů a provozních výdajů.[10] Za Suejů systém fungoval dobře, dokud byla k dispozici půda konfiskovaná odpůrcům dynastie a stoupencům poražených režimů, ale v zalidněných regionech přerozdělování nejméně od roku 592 naráželo na problémy s nedostatkem půdy. Rolníci pak dostávali i jen 20 mu místo 80 a v přelidněných centrálních krajích se projevoval nedostatek potravin a látek.[10] Systém se zřejmě rozšířil pouze na severu říše, na jihu nikoliv.[11] I suejský daňový systém předpokládal u daňových poplatníků malé a rovné pozemkové vlastnictví. Daně byly placeny v zrnu (3 š’ na rodinu, cca 178 litrů), v látkách (20 stop hedvábí nebo lněného plátna plus tři liangy, tj. cca 120 g, hedvábné nebo konopné příze) a v dvacetidenní robotě dospělých mužů. Od roboty byli osvobozeni muži pod 17 a přes 59 let, ženy, úředníci, aristokraté a držitelé státních vyznamenání.[10] V říši TchangPo prohlášení se císařem říše Tchang (roku 618) vydal v letech 619 a 624 císař Kao-cu dekrety obnovující systém stejných polí.[12] Od roku 624 byl současně zaveden systém zdanění cu-jung-tiao daně v zrnu (cu), látkách (tiao) a robotě (jung) podle něhož dospělý muž (kche-kchou, 課口, nebo ting, 丁), který teoreticky obdělával svůj rovný příděl, platil 2 š’ (119 litrů) zrna + 2 čangy (6,22 metrů) hedvábné látky (o pětinu více když bylo hedvábí nahrazeno konopím nebo ramií) a sloužil 20 dnů roboty. Robota (a na jihu i daň v zrnu) byla často nahrazena platbou v látkách. Ženy daně neplatily (zatímco dříve byl daňovou jednotkou pár muže a ženy).[13] Množství odváděného obilí odpovídalo zhruba 2 až 3 % úrody.[14] V systému stejných polí byla státní půda rozdělena rolníkům, Dospělý muž mezi 17 a 59 lety[14] dostával 80 mu orné půdy (kchou-fen-tchien, 口分田, která se po jeho smrti vracela státu) a 10 (20 v řídce osídlených regionech) mu půdy k pěstování moruší anebo jiných textilních plodin.[15] Každé tři roky proběhl soupis domácností a lidí v nich a přerozdělení půdy.[14] Starým rolníkům o 60 a více letech zákon ponechával 40 % přídělu k jejich výživě. Podobně vdovy dostávaly 30 nebo 40 % manželova přídělu.[16] Během let systém oslaboval, kvůli populačnímu růstu byl nedostatek půdy, zvláště v Severočínské nížině a Kuang-čungu (region kolem hlavního města Čchang-anu), kde proto rodiny dostávaly jen polovinu přídělů, ale daně cu-jung-tiao musely platit v původní výši, protože nezávisely na velikosti pozemků, což malé rolníky ožebračovalo a stávali se z nich tuláci (fu-tchao-chu, 浮逃戶) a následně nájemci na pozemcích aristokratů, úředníků a buddhistických klášterů osvobozených od daně.[17] Po povstání An Lu-šana (755–763) se zhroutil systém registrace domácností, na kterém záviselo přerozdělování půdy,[1] systém stejných polí zanikl a nahradilo ho soukromé vlastnictví půdy, které přetrvalo více než tisíc let. Závažnější pokusy o státní přerozdělování a přidělování půdy pak už neproběhly, dokud nepřišla komunistická pozemková reforma v polovině 20. století.[1] Se zánikem systému stejných polí byla zrušena i daň cu-jung-tiao a nahrazena progresivním zdaněním majetku domácností.[18] OdkazyPoznámky
Reference
Externí odkazy
|
Portal di Ensiklopedia Dunia
