Třída Macu

Třídy Macu a Tačibana
Momi z třídy Macu, 4. září 1944. Momi byl dokončen již s radarem 13 Gó na zadním stěžni a platformou s 25mm kanónem mezi zadním komínem a světlometem.
Obecné informace
Uživatelé	Za druhé světové války: Japonské císařské námořnictvo Po druhé světové válce: Námořnictvo Čínské republiky Royal Navy Sovětské námořnictvo US Navy Japonské námořní síly sebeobrany
Typ	Torpédoborec 1. třídy
Lodě	Třída Macu: 18 jednotek Třída Tačibana: 56 jednotek plánováno 14 dokončeno 8 rozestavěno 34 zrušeno
Zahájení stavby	1943 až 1945
Spuštění na vodu	1944 až 1945
Uvedení do služby	1944 až 1945
Předchůdce	Júgumo, Akizuki a Šimakaze
Nástupce	modifikovaná Tačibana – nerealizováno
Technické údaje
Výtlak	Macu: 1262 T standardní 1506 T při zkouškách[1] Tačibana: 1289 T standardní 1555 T při zkouškách[2]
Délka	Macu: 92,15 m mezi svislicemi 95,0 m na vodorysce 100,0 m celkem[1] Tačibana: 92,15 m mezi svislicemi 98,0 m na vodorysce 100,0 m celkem[2]
Šířka	9,35 m[1][2]
Ponor	Macu: 3,3 m[1] Tačibana: 3,37 m[2]
Pohon	2 kotle Ro-gó Kanpon šiki 2 sestavy parních turbín Kanpon 2 lodní vrtule 19 000 k na hřídeli (13 974,5 kW)[1][2][p 1]
Palivo	370 t topného oleje[3]
Rychlost	Macu: 27,8 uzlů (51,49 km/h)[1]
Dosah	3500 námořních mil (6482 km) při 18 uzlech (33 km/h) 4680 námořních mil (8667,4 km) při 16 uzlech (29,6 km/h)[3][4]
Posádka	211[3][4]
Výzbroj	Macu v dubnu 1944: 3 x 127 mm/40 typu 89 (1xI, 1xII) 24 x 25 mm/60 typu 96 (4xIII, 12xI) 4 x 610mm torpédomety typu 92 (1xIV) pro torpéda typu 93 (4 ks) 4 vrhače hlubinných náloží 36 hlubinných náloží
Radar	První jednotky po dokončení: přehledový radar 22-gó

Třída Macu (japonsky 松型 Macu-gata) sestávala z 18 „torpédoborců první třídy“ (一等駆逐艦 Ittó kučikukan) japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1943 až 1945 podle základního návrhu (基本計画番号 kihon keikaku bangó) F55 a označovaných v císařském námořnictvu jako torpédoborce typu D (丁型駆逐艦 Tei-gata kučikukan). Zjednodušené jednotky stavěné podle projektu F55B se označovaly jako torpédoborce typu modifikované D (改丁型駆逐艦 Kai-tei-gata kučikukan), nebo též jako třída Tačibana (橘型 Tačibana-gata) a bylo jich dokončeno celkem 14. Relativně jednoduchá konstrukce typu D a modifikované D oproti předchozím torpédoborcům císařského námořnictva umožňovala stavět tyto jednotky ve velkém množství, čímž se císařské námořnictvo snažilo pokrýt ztráty torpédoborců během bojů v Pacifiku.

Jelikož jednotky tříd Macu a Tačibana výtlakem a výzbrojí spíše odpovídaly americkým eskortním torpédoborcům, někteří autoři je – nesprávně – označují za eskortní torpédoborce, či torpédoborce druhé třídy. Císařské námořnictvo je ale označovalo za torpédoborce první třídy, neboť i tak měly výtlak přes 1000 T^[5] a císařské námořnictvo kategorii „eskortní torpédoborec“ (護衛駆逐艦 goei kučikukan) pro klasifikaci vlastních plavidel nepoužívalo.^[6]

Všechny jednotky třídy Macu a i některé třídy Tačibana se aktivně účastnily bojů v Pacifiku. Doprovázely konvoje i těžké jednotky loďstva. Dvanáct z 32 dokončených torpédoborců bylo v roce 1945 přestavěno (nebo přestavováno) na nosiče sebevražedných torpéd Kaiten. Za války bylo ztraceno deset dokončených jednotek (z toho jedna byla sice potopena, ale nebyla císařským námořnictvem počítána jako ztráta a nadále byla uváděna ve stavech): čtyři byly potopeny letadly, tři americkými torpédoborci, dvě najely na minu a jednu potopila americká ponorka. Konce války se dočkalo 22 dokončených jednotek, které si mezi sebe rozdělily vítězné mocnosti, nebo byly potopeny jako vlnolamy, či sešrotovány.

„Modifikovaný program pátého kruhu“ ze září 1942 přehodnotil priority výstavby nových plavidel pro císařské námořnictvo. Vedle stavby velkých a složitých torpédoborců typu A (konkrétně třídy Júgumo) a typu B byla naplánována i stavba celkem 42 jednotek nového typu D – třída Macu. Mělo se jednat o jednotky trupových čísel 5481 až 5522.^[5] Kýl první jednotky – Macu byl položen 8. srpna 1943 v loděnici námořního arzenálu Maizuru a ještě téhož roku byly položeny kýly čtyř dalších jednotek. Od léta 1944 byly nové jednotky stavěny podle modifikovaného designu jako takzvaný modifikovaný typ D – třída Tačibana. Celkem bylo v rámci „modifikovaného programu pátého kruhu“ dokončeno 26 jednotek, z toho osm bylo dokončeno podle standardu třídy Tačibana. Stavba dalších pěti jednotek z tohoto programu byla zastavena po zahájení stavby (v různé fázi rozpracování) a zbývajících jedenáct jednotek bylo zrušeno ještě před zahájením stavby.

Podle „programu válečného kruhu“ z počátku roku 1944 mělo následovat dalších 32 jednotek modifikovaného typu D trupových čísel 4801 až 4832. Jako první byl 14. srpna 1944 v Maizuru položen kýl jednotky číslo 4809 – Nire. Dokončeno ale bylo pouze šest jednotek. Stavba 22 jednotek byla zrušena v březnu 1945 ještě před položením kýlu. Zbývající čtyři jednotky byly na jaře 1945 rozestavěné, ale jejich stavba byla ukončena 17. dubna (č. 4813, 4817 a 4820), respektive 18. května (č. 4816).^[2] Uvolněná kapacita loděnic pak byla použita na stavbu sebevražedných prostředků.

Torpédoborce projektu F55 byly menší než jejich předchůdci a v podstatě se velikostí vrátily na úroveň torpédoborců před třídou Fubuki.

Aby se zvýšila šance na přežití v boji a snížila pravděpodobnost imobilizace plavidla po jednom zásahu, byla pohonná soustava rozdělena na dvojice kotelna–strojovna, kotelna–strojovna. Za přední kotelnou následovala přední strojovna – oboje vyosené na levobok a pohánějící levou hřídel. Za přední strojovnou následovala na pravobok vyosená zadní kotelna a zadní strojovna pohánějící pravou hřídel.^[5][7] Toto uspořádání pohonného systému mělo i vliv na celkovou siluetu plavidla, neboť díky němu byly komíny umístěny daleko od sebe. Přední komín byl v podélné ose plavidla, ale zadní komín byl vyosen na pravobok o přibližně 75 cm.^[3]

Pohonná soustava byla – až na použití jiné převodovky – převzata z torpédovek třídy Ótori. V každé strojovně se nacházela jedna sestava parních turbín Kanpon sestávající z jedné vysokotlaké, jedné středotlaké a jedné nízkotlaké turbíny, které přes převodovku poháněly jednu hřídel s lodní vrtulí. Každá sestava měla výkon 9500 k (6987,2 kW^{[p 1]}) při 400 otáčkách hnané hřídele za minutu. Ze třídy Ótori bylo převzato i – v císařském námořnictvu ojedinělé – řešení plavby cestovní rychlostí. Jedna turbína pro plavbu cestovní rychlostí se totiž nacházela pouze v levoboční sestavě přední strojovny a byla přes převodovku napojena na středotlakou turbínu levoboční sestavy.^[8]

Elektřinu dodávaly dva dieselgenerátory, které byly umístěny v zadní strojovně, a jeden turbogenerátor v přední strojovně.^[9]

Hlavní dělostřeleckou výzbroj představovala trojice 127mm kanónů typu 89, které se daly použít jak proti hladinovým či pozemním, tak proti leteckým cílům. Torpédoborce typu D a modifikované D byly jedinými torpédoborci vyzbrojenými těmito kanóny, které se oproti 127mm kanónům typu 3. roku předchozích torpédoborců vyznačovaly vyšší rychlostí střelby díky používání jednotného náboje a možnosti nabíjení při všech úhlech elevace. Jeden kanón typu 89 se nacházel na přídi v lafetaci B1 modifikace 4, zatímco na zádi byla dvojice kanónů umístěna v lafetaci B1. Oboje umožňovaly elevaci až 90°.^[10] K jejich zaměřování byl použit zaměřovač typu 4 model 3. Ten vznikl v roce 1944 zjednodušením zaměřovače typu 95, který byl určen pro 25mm kanóny typu 96.^[11]

Torpédová výzbroj byla rovněž slabší, než u předchozích jednotek. Původní projekt počítal s instalací speciálně vyvinutého šestihlavňového 533mm torpédometu, označeného jako typ 3.^[12] Nakonec byl ale na všech jednotkách instalován jeden čtyřhlavňový otočný zakrytovaný torpédomet typu 92 model 2 umístěný na palubě mezi oběma komíny. Otáčení torpédometu zajišťoval jeden motor na stlačený vzduch o výkonu 10 koňských sil (7,4 kW).^{[13][p 1]} K dispozici byla pouze ona čtyři torpéda typu 93 nabitá v torpédometu, neboť jednotky nedisponovaly žádným zásobníkem náhradních torpéd.^[14]

První dokončené jednotky byly vybaveny pouze jedním centimetrovým přehledovým radarem 22-gó pro sledování vzdušných i hladinových cílů, jehož anténa ve tvaru dvou trychtýřů se nacházela na samostatné perforované konstrukci nad můstkem. Teprve u později dokončovaných jednotek se objevil i metrový přehledový radar 13-gó pro sledování vzdušných cílů na zadním stěžni.

Projekt F55B představoval ještě další zjednodušení původního designu. Bylo použito modulární konstrukce z prefabrikovaných dílů. Trup byl zjednodušen: byl změněn tvar přídě, záď byla koncipována jako zrcadlo (místo zaoblené zádě u předchozích tříd) a dvojité dno bylo nahrazeno jednoduchým. Rozmístění pohonného systému zůstalo zachováno. Radar 22-gó byl přemístěn z konstrukce nad můstkem na upravený přední stěžeň a již od počátku nesly jednotky třídy Tačibana i přehledový radar 13-gó.

U prvních dokončených jednotek došlo časem – pokud se toho dočkaly – k instalaci přehledového radaru 13-gó pro sledování vzdušných cílů na zadní stěžeň. Rovněž byla posilována protiletadlová výzbroj přidáváním dalších 25mm kanónů typu 96 zpravidla v jednohlavňovém provedení. Například Take měl v březnu 1945 nést celkem 39 hlavní: 4xIII a 27xI.

V roce 1945 bylo dvanáct jednotek obou tříd vybráno k přestavbě na nosič sebevražedných torpéd Kaiten. Přestavba spočívala hlavně v instalaci rampy pro spouštění Kaitenu na zádi, přičemž každá loď měla nést jedno toto torpédo. Přestavba se týkala torpédoborců Take, Kiri, Sugi, Maki, Kaši, Kaja a Kaede z třídy Macu a Cuta, Hagi, Nire, Naši a Šii z třídy Tačibana.

Všechny jednotky tříd Macu a Tačibana byly pojmenovány po rostlinách – převážně dřevinách.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků 松型駆逐艦 na japonské Wikipedii a Matsu class destroyer na anglické Wikipedii.

• WIŚNIEWSKI, Piotr. Niszczyciele japońskie 1920-45. Gdynia: A.J.-Press, 1996. ISBN 83-86208-38-4. (polsky) 
• 駆逐艦 秋月型・松型・橘型・睦月型・神風型・峯風型. [s.l.] : 光人社, 1997. (日本海軍艦艇写真集 (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 18.). ~ Kučikukan Akizuki-gata, Macu-gata, Tačibana-gata, Mucuki-gata, Kamikaze-gata, Minekaze-gata. [s.l.]: Kódžinša, 1997. (Nippon kaigun kantei šašinšú (Warships of the Imperial Japanese Navy); sv. 18). ISBN 978-4769808190. (japonsky) 
• 図解 日本の駆逐艦 (Mechanism of Japanese Destroyers). [s.l.] : 光人社, 1999. (図解・軍艦シリーズ; sv. 4.) ~ Zukai Nippon no kučikukan (Mechanism of Japanese Destroyers). [s.l.]: Kódžinša, 1999. (Zukai: Gunkan širi–zu; sv. 4). ISBN 978-4769808985. (japonsky) 
• BRZEZIŃSKI, Sławomir; NOWAK, Grzegorz; WIŚNIEWSKI, Piotr. USS Gendreau, Matsu, HMS Brissenden. Wyszków, Poland: BS, 2000. (Destroyers The World War Two/Niszczyciele II Wojny Światowej; sv. 1). ISBN 83-87918-99-7. Kapitola Niszczyciel eskortowy Matsu. (polsky) 
• FUKUI, Shizuo. Japanese Naval Vessels at the End of World War II. London: Greenhill Books, 1992. ISBN 1-85367-125-8. (anglicky) 
• LENGERER, Hans. Japanese Wartime Simplified Destroyers of the Matsu and Tachibana Classes – Part I. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 03. 2008. Ebook Paper IV. S. 91 až 104. (anglicky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Macu na Wikimedia Commons
• NEVITT, Allyn D. MATSU Class Notes [online]. combinedfleet.com [cit. 2010-08-12]. Dostupné online. (anglicky) 
• NISHIDA, Hiroshi. Matsu class 1st class destroyers [online]. [cit. 2010-08-12]. Dostupné online. (anglicky) ^{[nedostupný zdroj]}
• NISHIDA, Hiroshi. Tachibana class 1st class destroyers [online]. [cit. 2010-08-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-07-08. (anglicky) 
• IJN Matsu Class Escort Destroyers [online]. globalsecurity.org, rev. 2006-12-17 [cit. 2010-08-12]. Dostupné online. (anglicky) 
• IJN Tachibana Class Escort Destroyers [online]. globalsecurity.org, rev. 2006-12-17 [cit. 2010-08-12]. Dostupné online. (anglicky)