கென்னியா மக்கள் பல்வேறு பழங்குடி துணைக் குழுக்களாக (குலங்கள்) பிரிக்கப்பட்டு உள்ளனர். இந்தத் துணைக் குழுக்களை லெப்போ அல்லது லெபோ (Lepo Tribes; Lebo Clans) என்று அழைக்கிறார்கள்.
லெப்போ அனான் (Lepo Anan)
லெப்போ தாவு (Lepo Tau)
லெப்போ சாலான் (Lepu Jalan)
லெப்போ தெப்பு (Lepo Tepu)
லெப்போ அகாக் (Lepo Agak)
உமா கிலிப் (Uma Kelep)
உமா உசோக் (Uma Ujok)
உமா பாவா (Uma Pawa)
உமா கூலிட் (Uma Kulit)
உமா அலிம் (Uma Alim)
உமா லாசான் (Uma Lasan)
லெப்போ மாவுட் (Lepo Ma-ut)
லெப்போ கே (Lepo Ke)
லெப்போ நிகா (Lepo Ngao)
லோங் ஊலாய் (Long Ulai)
லோங் திக்கான் (Long Tikan)
லோங் சபத்து (Long Sabatu)
லெப்போ கா (Lepo Ga)
லெப்போ திகான் (Lepo Dikan)
லெப்போ பெம் (Lepo Bem)
லெப்போ இம்போ (Lepo Embo)
லெப்போ புவா (Lepo Pua)
வாழ்வியல்
கென்யா கட்டிடக்கலை; c.1898-1900.
கென்னியா மக்கள், பாரம்பரியமாக வேளாண்வாதிகள்; பெரும்பாலும் நீளவீடுகளில் (Uma Dado) வாழ்கின்றனர். ஒவ்வொரு நீளவீட்டிலும் வாழ்பவர்கள், தங்கள் சொந்தத் தலைவரைத் தேர்ந்து எடுத்துக் கொள்வார்கள்.[4]
அறுவடைத் திருவிழா போன்ற ஒரு நிகழ்வு அல்லது கொண்டாட்டம் வந்தால், அவர்கள் பொதுவாக நீளவீட்டின்தாழ்வாரத்தில் (Longhouse Verandah) ஒன்றுகூடுவார்கள். தங்களின் இளைஞர்களுக்கு வழிகாட்டுவதற்கான உரைகளை நிகழ்த்துவார்கள்.[5]
ஆக்கப்பூர்வமான மக்கள்
கென்னியா மக்கள் மிகவும் ஆக்கப்பூர்வமான மக்கள். அவர்கள் சொந்தமாகவே தங்களின் பிரபலமான பாடல்களை இயற்றியவர்கள். "லான் இ துயாங்" (Lan e Tuyang), "கெண்டாவ் பிம்பின்" (Kendau bimbin) மற்றும் "லெலெங் ஓயாவ் அலோங் லெலெங்" (Leleng Oyau Along Leleng) போன்ற மெல்லிசைப் பாடல்களைக் குறிப்பிட்டுச் சொல்லலாம்.[6]
இவர்களின் பிரபலமான பாரம்பரிய கென்னியா இசைக் கருவிக்கு சத்துங் உத்தாங் (Jatung Utang) என்று பெயர். மற்றோர் இசைக்கருவியின் பெயர் சாப்பே (Sapeh).[7]
↑ 2.02.1Wil de Jong, Denyse Snelder & Noboru Ishikawa (2012). Transborder Governance of Forests, Rivers and Seas. Routledge. p. 54. ISBN978-11-365-3809-4.
↑Paul C. Y. Chen, ed. (1990). Penans: The Nomads of Sarawak. Pelanduk Publications. p. 35. ISBN96-797-8310-3.
↑Bagoes Wiryomartono (2014). Perspectives on Traditional Settlements and Communities: Home, Form and Culture in Indonesia. Springer Science & Business Media. p. 170. ISBN978-98-145-8505-7.
↑Reimar Schefold, P. Nas & Gaudenz Domenig (2004). Indonesian Houses: Tradition and transformation in vernacular architecture. Singapore University Press. p. 318. ISBN99-716-9292-9.
↑Terry Miller & Sean Williams, ed. (2011). The Garland Handbook of Southeast Asian Music. Routledge. p. 412. ISBN978-11-359-0155-4.
↑Margaret J. Kartomi (1985). Musical Instruments of Indonesia. Indonesian Arts Society. p. 51. ISBN09-589-2250-0.